Studenecké skály

Nejvýraznější skalní skupina skal v Orlických horách, která vystupuje v jihovýchodním svahu vrchu Studený (721 m) nad Těchonínem v Mladkovské vrchovině vysoko nad pravým údolním svahem Tichá Orlice. Podobně jako u většiny ostatních skalních útvarů na horských svazích jde o typické mrazové sruby s délkou asi 500m. Jednotlivé skalní výchozy jsou až 25 m vysoké. Pravděpodobně už v průběhu ledových dob ve starších čtvrtohorách vedlo postupným ustupováním skalního čela do svahu kopce ke vzniku mírně skloněné úpatní plošinky, místy pokryté zřícenými balvany. Vrch Studený se Studentskými skalami tak představuje jednu z nejhezčích ukázek tzv. kryogenního reliéfu ve východních Čechách.

Skály jsou oblíbeným domácím terénem horolezců z širokého okolí. Obvyklý přístup je ze železniční zastávky Těchonín nebo autem po silničce spojující Těchonín, Vlčkovice a Studené. Variabilní lezení v plotnách i převisech je jištěno skobami a borháky. Cesty jsou v rozmezí 3 - 7+ UIAA a na významnějších útvarech naleznete i stěnové knížky s popisy cest. Z vrcholků skal je výhled na masiv Kralického Sněžníku, Hrubého Jeseníku nebo Bukovohorskou hornatinu.

Poloha :    50° 4' 40.86''   16° 35' 47.98''

Fotogalerie

Pastvinská přehrada

Přehradní nádrž Pastviny byla vybudována na horním toku Divoké Orlice v letech 1932 -1938nákladem cca 40 mil. korun. Jezero je sevřeno v údolí mezi lesy a skalními útvary, je asi 7 km dlouhé a jeho plocha je 110 ha. Zděná přehradní hráz s hydroelektrárnou má výšku 43m, délku 193 m a zadržuje přibližně 11 milionů krychlových vody.

Účelem přehrady je výroba elektrické energie, regulace průtoku, ochrana před povodněmi a využití pro rekreaci. Pod hlavní hrází, asi 1 km po směru toku je vyrovnávací nádrž zvaná„Malá přehrada"  s 9,5 m vysokou a 40 m dlouhou hrází.

Přibližně v polovině cesty mezi hlavní hrází a Kláštercem nad Orlicí jezero přetíná kamenný most se silnicí spojující žamberecký a králický region. Dalším zajímavým místem je tzv. „Kraví skok", železný most přes údolí Bublačku, který původně stával přes Divokou Orlici ve"starých Pastvinách". V zatopené oblasti původních Pastvin muselo být zbouráno 63 obytných domů včetně obchodu a školy.

V létě přehradu využívají milovníci koupání, vodního lyžování a potápění, nejklidnějším místem přehrady je Studenecká zátoka, skýtající zákoutí pro rybaření a odpočinek. Okolí Pastvinské přehrady poskytuje mnoho příležitostí pro turistiku a cykloturistiku.

Několik zajímavých údajů:

Při stavbě přehradní hráze bylo spotřebováno ..

109 000 m³ stavebního kamene

7 000 m³ říčního písku

1 000 m³ jílu

1 500 q stavebního dříví

126 000 q cementu

12 000 kg dynamitu a jiných trhavin

890 000 kWh elektrické energie

Technické parametry vodní elektrárny ..

denní výroba energie: 69 tis. kWh

roční výroba energie: 5.5 tis. MWh

hltnost: 12 m3/s

typ turbíny: 1x kaplanova

Dělostřelecká tvrz BOUDA

Suchý vrch - rozhledna

Muzeum řemesel Letohrad

Bořitov (dříve Bořitovice), více se používá název Bořitava, je část obce Studené. Tato malá osada má poměrně bohatou a pohnutou minulost.

Bořitava byla založena v roce 1734 hrabětem Janem Václavem Brédou, (od roku 1728 majitelem panství Kyšperk, které odkoupil od hraběte Jáchyma z Harrachu). Jméno Bořitov dostala osada na počest Brédovy manželky Josefy Františky z Brédy, rozené Bořitové z Martinic.

Jako první byla postavena zájezdní hospoda č.p. 1 na místě pozemku poplužního dvora. Osadu obývalo prvních 16 osadníků na pozemcích pronajatých od dvora.

V roce 1836 již měla Bořitava 21 domů a 134 obyvatel, také vlastní samosprávu s rychtářem, hospodu a v zimě školu.

V roce 1850 byla Bořitava proti vůli občanů připojena k Nekoři. Rozhodnutí okresního hejtmanství v Žamberku byly spojeny obce Horní a Dolní Nekoř, Bredůvka, Bořitov a Údolí v jednu obec. Stalo se proto, že hranice sousedního okresu Králíky byla totožná s hranicí katastrů Bořitova a Studeného. Studené patřilo do okresu  králíckého, ale Bořitava byla maličkou správní jednotkou okresu Žamberk. Na zásah tehdejšího okresního hejtmana Dr. Vojáčka bylo Studené z národnostních důvodů, jako jediná česká obec v německém okrese připojena též k okresu Žamberk.

Spojení s Nekoří bylo pro bořitavské po všech stránkách nepřirozené a nevýhodné. Studené vzdálené 0,5 km, Nekoř téměř 4 km. Kromě obecního úřadu a farního úřadu neměla Bořitava s Nekoří nic společného, naopak se Studeným bylo společných věcí mnohem více. Společná škola, obchody, hasičská a kulturní činnost a vůbec vzájemný kontakt občanů.

Na podzim roku 1945 předložili občané Bořitavy ONV Žamberk  žádost o provedení změny a připojení Bořitavy ke Studenému. Jednání na úřadech se ale protahovalo a odkládalo. Mluvčí osady Bořitov p. Václav Chmelíček, Alois Špinler a předseda MNV Studené Karel Matyáš podnikli cestu do Prahy na Zemský národní výbor, kde požadovali uspíšení a konečné vyřízení žádosti. Teprve po letech různých peripetií a úsilí byla Bořitava téměř po 100 letech  oddělena od Nekoře a 1.11.1949 byla úředně připojena ke Studenému.

Před 1. světovou válkou a pak až do roku 1924  se na Bořitově a u Tomišků, Kaplanů a Venclů vyráběly cihly, a to nejen „vepřovice", ale také cihly pálené. Z bořitavských cihel je postavena bývalá sobkovická hospoda, Neškudlův mlýn v Jamném, nekořská továrna a bořitavská kaple. Vozily se až na Červenou Vodu.

  Za významnou osobu Bořitova je považován František Faltus, nar. 14. 10. 1773, který žil     v č.p. 19. Za zásluhy v napoleonských válkách byl povýšen z vojína na hejtmana a císařem Františkem I. byl jmenován šlechticem. František von Faltus zemřel svobodný ve věku 84 let v trnavské invalidovně. Své jmění odkázal jako „fundaci" na udržování bořitavské školy, kterou navštěvovaly i děti ze Studeného. Jmenovací listina, pozůstalostní odkaz a šlechtický erb, na kterém byl v pravé polovině zlatý jeřáb a v levé ze skály vyčnívala paže s krátkým kordem,  byly nalezeny v č.p. 19. Nyní jsou uloženy v letohradském muzeu.